Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když jsem se v r.2003 nastěhovala k příteli na vesničku u Teplé, měl jen kocourka Zrzka, staříka 12 let! Já toužila po pejsanovi. Tak jsme našli na netu chovnou stanici Lví radost. Krásné leonbergery, štěňátko bylo k dispozici. Když jsem viděla toho dvouměsíčního medvídka, byl můj! Co byly peníze? Britušku jsme si tedy odvezli domů. No co to bylo!!!! Hned si pochopitelně rezervovala postel! Zrzek se sice mračil, ale prsknul, mávl tlapkou a byl zase pán. Brita jej respektovala! Aby jí nebylo smutno, vzala jsem z útulku takový nádherný zviřátko! No to byly nervy! Malá Šmudla se protáhla všude i mezi plaňkama v plotě, Brita nemohla, tak si prostě plaňky vytrhala!Brita Obě dvě krásně žily i se Zrzkem. Pokud jsem nandala papání, obě napřed pustily Zrzka a pak se podělily! Když přítel umřel, musela jsem domek opustit. Nikdo neví, jak jsou zvířata citlivá na smrt někoho z rodiny! Zrzek seděl týden na okně, nežral, nepil! Čubiny zase ležely u vrat a čekaly páníčka! Tak jsem se přestěhovala do jiného domku. Brita i Šmudla si zvykly, jen Zrzek utíkal pořád domů. No a pak jsem musela do Plzně! Vzala jsem čubinky a jela! Šmudlinu si vzala kolegyně z práce, má se nádherně! Britu jsem měla v bytě 1+1!!! Co ta uměla!!! Než jsem přišla z práce, tak se nudila! Chtěla koukat i z okna, takže za své vzaly i nové žaluzie. A koš na odpadky? ten byl pokaždé přeinventurován!!! Viděla jsem, že takovému psu nestačí odpolední procházka v parku. Mám hodnou neteř a neteřáka. Mají domek u Plzně, tak si Britu vzali! I když mají vlčáka Bojara, taky kmeta! Bojar omládl, ale prostor ovládla baronka! Mají i kočku Báru. ta letos měla koťátka a Brita je adoptovala, nanosila si je do boudy a Báru pouštěla jen kojit! a když pršelo, nanosila koťata do kuchyně! Dodnes je má v boudě!!! Je to krásný zvířátko, myslím, že by se lidi měli učit!!! O lásce k jiným tvorům, o soudržnosti, o věrnosti. To je ve zkratce příběh Brity, baronky von Dronty.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

rok 1968

(dronty, 18. 7. 2008 23:43)


Nedávno jsme narazili na cimře na rok 1968. Tak jsem si vzpomněla, co to bylo. Nejen, že jsem přišla v červenci toho roku o pannenství! Horší byl ten srpen. Pamatuju, jak nás máma ráno 21.8. budila se slovy: „ Tak jsou tady!“ A já, zblblá, jsem řekla: „Zase němcí?“ no, byli to vojáci z druhé strany!
Abych upřesnila. Táta fláknul s legitimací KSČ v r.1948. No a bylo po iluzích. Strýc zůstal v Rakousku po totálním nasazení, vzal si rakušanku, která jej skrývala, když z totálu utekl. Takže táta černá ovce strany a navíc ještě příbuzný v kapitalistickém státě! Tak jsem neměla šanci na nějaký studia. I když jsem základku vyšla s vyznamenáním. Prostě, nešlo to. Nakonec jsem horko-těžko sehnala místo učně v ŽOS Plzeň. Jako frézař-soustružník. A hned první den mě dali do provozu, protože tento obor tam nebyl jako učební! Do školy jsem chodila na učiliště škodovky. Ale nikdy jsem toho nelitovala, protože v provoze se člověk nejvíc naučí! Nikdo se se mnou nemazlil. Prostě, tady je stroj a ty si s ním poraď, ne? Dokonce mě tam vzali i do Svazu pracující mládeže! Jelikož jsem vždy táhla k muzice, založili jsme pod Svazem kapelu. Byla to krásná léta. Nebýt průšvihů! Ten první nedal na sebe dlouho čekat. Když nás přijeli osvobodit rusácí, zrovna tady probíhala Soutěž tvořivosti mládeže, kde jsme s kapelou byli přihlášeni. Po tom dni, kdy mě máma probudila se slovy „ jsou tu“ a já byla celý den u toho, jak na Plzeň přijeli, jak na nás mířili kulometama a laufama od tanků…. Tak vznikla písnička: Sovětské tanky na nás jedou, naši zem Českou nám zaberou, nesmíme, chlapci se Sovětů bát, za naši zem i svý životy dát. Nejlepší lidi nám zavřeli, naši zem Českou nám pošlapali, nesmíme chlapci se Sovětů bát……No a dál nás to nenechali dozpívat! A okamžitý vyloučení ze Svazu mládeže! Ale to nebylo vše! Sepsala jsem petici proti vstupu vojsk. Ostatní spolupracovníci jí chodili podepisovat. Jenže někdo to udal, jak je v Čechách zvykem, a já viděla, v práci, jak se najednou blíží předseda KSČ s rusákama.
To byl šok! Co teď? No nic jiného, než že jsem ty papíry strčila do huby a snědla! Sice mě sebrali a byla jsem 24 hodin na STB, asi čekali, jestli to ze mne nevypadne jinudy. Nevypadlo! I když jsme po letech zkoušeli s partou sníst jeden arch A4, nepovedlo se! Nevím, jak jsem to tenkrát dokázala! Snědla jsem prostě celý ty tři archy!
Jo to byla léta, o kterých už dnes nikdo ani neví! Sice mě z práce nevyrazili, což by se určitě stalo teď, ale cejch jsem měla! Když za mnou přišli, že jsem byla pomýlená, abych to podepsala, odmítla jsem. Ti, kdo podepsali měli pak fajn místečka. Já pořád dál dělala soustružničinu a dodnes toho nelituji. Školu jsem dělala až dlouho potom, dálkově, při dětech, ale i to bylo moc krásný! Ale o tom asi až příště.

Balada

(dronty-kamarád Honzík, 9. 7. 2008 19:26)

BAJKA O MRAVENCI A CIKÁDĚ

Klasická verze:
Mravenec pracuje celé dlouhé horké léto; postaví si dům
a vytvoří zásoby na zimu.
Cikáda si říká, jak je mravenec hloupý, takové pěkné počasí a
mravenec se jen dře. Směje se, tancuje a užívá si.
Pak přijde zima, mravenec se schová do tepla domu a pochutnává si
na zásobách, zatímco cikáda se třese zimou a bez jídla brzy umře.

Současná verze:
Mravenec pracuje celé dlouhé horké léto; postaví si dům a vytvoří zásoby
na zimu.
Cikáda si říká, jak je mravenec hloupý, takové pěkné počasí a
mravenec se jen dře. Cikády se smějí, tancují a užívají si.
Pak přijde zima, mravenec se schová do tepla domu a pochutnává si na
zásobách.
Cikády, třesoucí se zimou vyhladovělé, zorganizují tiskovou
konferenci, na které se táží, kde vzal mravenec právo na to být v teple a
dobře živený,
zatímco jiní, méně šťastní,umírají zimou a hladem. Televize uvede vše v
přímém přenosu, ukazuje třesoucí se cikády a záběry mravence,
jak si v teple útulného domova vychutnává dobroty všeho druhu.
Televizní diváci jsou pobouřeni faktem, že v tak bohaté zemi jsou
někteří ponechání utrpení jako chudinky cikády, když si jiní žijí v
přepychu.
Interpelují vládu, aby zvýšila mravenci daně, musí přece
odvádět spravedlivý díl. Na základě výzkumu veřejného mínění vyjde
zákon o ekonomické spravedlnosti a zároveň antidiskriminační zákon se
zpětnou platností.
Daně jsou zvýšeny, mravenec dostane pokutu za to, že nezaměstnal cikády a
je
mu finančním úřadem zabaven dům, protože nemá peníze na zaplacení daní ani
pokuty.
Mravenec emigruje do Lichtenštejnska. Televize připraví další
reportáž, tentokrát o obtloustlých cikádách, kterým nyní docházejí
mravencovy
zásoby a to přesto, že jaro je ještě daleko. Bývalý mravencův dům, nyní
sociální ubytovna pro cikády, chátrá za nezájmu cikád i vlády.
Vládě je vytýkána nedostatečná sociální podpora a je vytvořena speciální
komise s
náklady deset milionů.
Mezitím některé cikády zemřou na předávkování a tisk ještě
více podtrhuje nutnost starat se o sociální nerovnost a hlavně o cikády.

Slovník cizích slov:
mravenec normální = pracující člověk
cikáda = každý si domyslí

Šoksvatba

(dronty, 5. 7. 2008 14:11)

Šoksvatba
Dne 27.6.1462 se narodil Ludvík XII, 1929- Jarmila Šuláková, 1939-Dušan Klein,
1967- Jan Hřebejk, 1978-Petr Růžek.

Umřeli: 444-Cyril Alexandrijský, 1950-Milada Horáková, 1944- Milan Hodža.

Dne 27.5-6.1978 se známý plzeňský umělec (co neumí mluvit) a komik (co občas rozpláče) dožívá 30ti let. I když je zapřísáhlý nepřítel narozeninových oslav, rozhodl se to pořádně užít! Proto zve dne 28.6.2008 všechny přátele a příbuzné k Šestu strunám, Purkyňova ul., Plzeň. Muzikantí musí povinně donést svůj hudební nástroj! Dary neberu, bude příspěvek a to dobrovolný, na můj fotobatoh. děkuji předem všem.
Tak tohle jsem dostala na emajl od mého synáčka. No tak jsem vyrazila. Přijela i dcera ze Slovače. U ˇSesti strun je bezvadná hospůdka s terasou a je to vlastně takový countryclub. Setkala jsem se s hodně známými lidičkami. bylo to fajn. Na roštu se peklo maso, každý si bral, co a kolik chtěl, na stolech chlebíčky a koláčky. Chvulku jsem povídala s tím, chvilku s oním! I rodiče synovo přítelky ně byli, tak jsme taky pokecali. A připili si na tykání. No prostě bezva zábava, jen oslavenec chyběl! Dostavil se o 10 minut po určené hodině! první šok byl, že měl na sobě kvádro! Snad prvně v životě! Ale tak jsem si řekla, že snad dostal i rozum na starý kolena. Jeho přítelkyně v krásných zelených atičkách mě přišla dát růži. Ani to mě ještě nějak netrklo. Ale když si vydobyli ticho, tak to pak přišlo! "Oznamuji všem, hlavně rodičům, ale i kamarádům, že jsme se před 2 hodinami vzali a jsme už 2 hodiny manželé!" Hrobové ticho za chvilku vystřídal hurónský pokřik! No já i rodiče Janiny, mé nové snachy, jsme ale nemohli ještě chvilku ani mluvit!
"No co," řekl synátor "aspoň si budu pamatovat datum svatby, ne?"
A večer probíhal krásně, bez těch nudných svatebních formalit, kdy se sejde příbuzenstvo, které se ani nezná! Bez přepychových hadrů na sobě! Bez toho, aby člověk koukal, jestli mu neupadne náhodou knedlík do klína! Sesedli jsme se a kapely hráli všechny krásný písničky a všichni jsme si zazpívali. Jak jsem uvedla shora, každý si z roštu bral, na co měl chuť, bylo pivko, kafíčko a dokonce i přípitek!
Kdo může říci,, že měl takovou svatbu? na to se nezapomene! Jen ten šok mě držel ještě v neděli!
Ale na druhou stranu, nemám chytrýho synáčka? jen doufám, že s těmi překvapeními snad už skončí

A zase rodinka

(dronty, 2. 6. 2008 22:20)

Zase rodinka
Tak dnes o představivosti dětiček. Vlastnili jsme krásné auto, Moskvitch, nevím co, ale kombík. Prostě tank! Než se to rozjelo, trvalo to, ale když se to rozjelo…….. A dal se krmit vším, co bylo, i leteckým benzinem a snad by žral i petrolej! Hlava rodiny asi usoudila, že v mých rukách je to zbraň hromadného ničení a tak jsme zakoupili Wartburga! No děs! Sice taky žral i petrolej, ale to řazení u volantu. No nic, on si stejně jezdil jak chtěl! Jenže to byl už pomalu šrot, tak na dojetí na STK. Tak jsem se s dětičkami vypravila na chalupu. Usoudila jsem, že je třeba trošku skrýt rez a aby se dětičky nenudili, dala jsem jim barvu, aby rezavý fleky zakryli a vypravila jsem se na houby, aby bylo co jíst. Měla jsem tušit, co zase vyvedou! Nestačila jim bílá barva, našli v kolně i jiné barvičky! Když jsem se vrátila s úrodou hub, litovala jsem, že jsem nesebrala i muchomůrku zelenou! Na jednom předním blatníku nádherně vypracovaná krajina s palmami, mořem! Na druhém západ slunce nad horami! Přes celé blatníky! Na haupně kytice krásných květin! U víčka nádrže velký nápis „HAM, HAM!“
Přes celou střechu velké oko s nápisem „VIDÍM TĚ!“ A acetonové barvy schnou rychle!
No musela jsem do hospody na rum! Tam jsem to řekla, takže celé odpoledne byly exkurze dobráků ze vsi! A co víc, dětem nosili pamlsky! Mně ten rum nikdo nezaplatil!
V neděli jsem se vydala s takhle vyšnořeným autem domů. Co čert nechtěl před Plzní nás zachytili policajtí! Chvilku nevěřícně koukali a pak se ptali: „Co to je tohle?“ No a já „Auto hippies!“ „Paní, víte, kolik musí být procent barvy na autě? Co je psané v techničáku?“ No jak bych to asi mohla vědět! Syn tomu dodal korunu, když řekl: „je to rezavý a ta bílá barva, co nám máma dala, by na tom udělala fleky, ne?“ Už někdo viděl silniční kontrolu se řehtat?
No já jo! Vrátili mě papíry a mávli :“Paní, raděj jeďte!“ Varťas sloužil ještě ten rok, co měl TK! A jako hippies auto!

Zase normální rodinka

(dronty, 31. 5. 2008 8:47)

Teď to začalo nevinně, jen jsem si povídala zas o zážitcích s vnučkou. Také na ni dojde, nebojte! A tak jsem si vzpomněla na jeden zážitek s mými drahými dětmi v MHD. Synkovi v té době bylo 5 let, a neuměl „r“. Tak jsme byli posláni na logopedii. Tam jsme dostali spoustu ponaučeních a texty, které měl opakovat. „Tdpaslík tdnky tdhá, tdhání mu dlouho tdvá“ Prý se to „td“ změní zakrátko v „r“. Tdpaslíka jsme trénovali pořád, ale „er“ nikde!
Jednou jsme jeli MHD z jednoho konce města na druhý a trénovali tedy v buse. A on bavil bus tdpaslíkem! Už jsem toho měla dost a naklonila jsem se a šeptla: „Do prdele, buď už zticha!“ No nic moc výchovného, co? A co on: krásně se usmál a zařval na celý bus:
„Prrrrrrrrrrrrrdel“ Do „er“ přímo drnčelo! Já drnčela, a cestující také! No od té doby „r“ nebyl problém!
Ale to nestačilo, ještě jsme nebyli doma! Dcerunka, i když jí už bylo 10 let a mohla mít rozum, najedno spatřila černocha, asi studenta. A aby nebyla pozadu, začala nahlas prozpěvovat:
„Černoušek Bubu, má černou hubu, nožičky skákací, prdelku foukací“! A od černouška za to dostala žvýkačky a čokoládu!
Abychom dojeli bez dalších malérů, začali jsme si říkat, kdo je tatínek od čeho. Asi takhle:
„opice-opičák“ „žába-žabák“,„kráva“- „kravák“, slepice“-„slepičák“, „žížala“-žížalec“ a tak dál. Nojo, to by mě nesmělo napadnout „husa“! A na celý bus synek zařval: „husák“. No v r.1982 dost husté! Nestačila jsem ani zareagovat, když se dcera zeptala nahlas: „Mami, ten Husák, co je v televizi,, to je samec od husy?“ No a bylo hotovo. Nevím, kdo v buse byl, kdo zjistil, kdo jsme, ale za 3 dny jsem byla povolána do školy, kde seděl i jeden pán v civilu a hned byl výslech! Co to prý děti učím! Nevadil jim žížalec, kravák, ale husák! No dopadlo to dobře, ten civil měl rozum a ředitelka školy také.
Kam až člověka dožene snaha mít děti, které budou umět „r“ a budou vědět něco o zvířátkách!

pokud mohu....

(jenson19, 29. 5. 2008 8:17)

Tohle jsou opravdu příběhy ze života, psaný krásně, formou, která každého pobaví. Neustávej, myslím, že zážitků máš i více.

Umí okovaný kůň plavat?

(dronty, 20. 5. 2008 14:16)


Umí okovaný kůň plavat?
Jezdili jsme kdysi s dětmi na pionýrské tábory. Ať si říká kdo chce, co chce, byla to paráda. Ještě dnes mám zprávy od bývalých holek z mého oddílu. Už jsou maminy a zanedlouho snad budou i babičky. Ale na lágr nemohou zapomenout.
Nám, vedoucím, nestačila celodenní péče o ty nezvedence, my museli ještě večer po poradě vymýšlet kravinky! Jednou došla i řeč na to, jestli okovaný kůň může plavat. Střízlivější říkali, že ano, ostatní (většina), že ne! Uzavřely se sázky a vymyslelo se, jak to udělat.
Řešení jednoduché! Zjistilo se, kolik váží podkova, ne? Druhý den jsme dětem vysvětlili tento pokus. Jeden dobrovolníků z vedoucích si nechal na údy přivázat odpovídající závaží. Aby se nám náhodou neutopil, byl přivázán lanem ke šlapacímu kolu. Měl přeplavat přehradu. Ale, co čert nechtěl, v polovině trasy se přihnal vítr s bouří! Ti, co šlapali na tom plovoucím hejbunku měli dělat co sami se sebou, natož aby se nám starali o „koně“ Ten odhodil závaží a z posledních sil doplaval bez „podkov“! Večer jsme usoudili, že okovaný kůň opravdu nemůže plavat. Jelikož se jednalo o značně vysoké sázky v podobě ferneta, rumu a piva, nedalo mě to a zavolala jsem dotaz na Univerzitu Karlovu. Tam bádali, bádali, a za 2 dny nám zavolali, že vybádali, že okovaný kůň opravdu plavat nemůže! Takže je tohle potvrzený celebritami z UK Praha!
Nebojte, poražení se s vítězi poctivě o výhru rozdělili! Ale naši pionýři i dnes, po 25 letech na to vzpomínají při srazíkách!

Taková normální rodinka IV.

(dronty, 7. 5. 2008 11:22)

Taková normální rodinka IV.

Naše rodinka nebyla jen na zvířátka, ale i na muziku, písnička a tak dále. Na těch našich skorotrampských dovolených se to neobešlo bez ohýnku a kytary. Není divu, že obě děti záhy uměli hrát i když mě není jasno, kde se učili a hlavně pamatovali texty!
Jednou jsme byli v kempu u Jinolických rybníků u Jičína. Tenkrát ještě paráda, žádný luxus.
Tam se sehnala dohromady parta lidiček, večer se udělal oheň a povídalo se a zpívalo. Ano zpívalo!!! Děti si hráli, dostali opečený buřtíky, a byla prostě pohoda. Ale….Ale to bych musela mít děti slušný a vychovaný!
Seděli jsme takhle večer u ohně, asi partička 10-15 lidiček. Šli jsme s bývalákem do bufetu pro další příděl buřtů a pivka. Jak se vracíme, slyším hlahol! Mě polil pot! Decra měla kytaru a hrála.
„Včera večer u kina, stála pěkná blondýna, mrkla na mě okem, já byl u ní skokem, tak to vždycky začíná“
No nic zavadného, ne? Jenže:
„Zblízka jsem pak na ní kouk, ona řekla: Tys můj brouk. Šel jsem po ní tolik, až mě ztvrdnul kolík…“ Dál raděj nebudu! Po dozpívání, které jsme sledovali schováni za křovím, sklidila dcera velký aplaus! Už jsme chtěli vylézt a děti zahnat spát, když se postavil synáček a začal bez hudebního doprovodu:
„ Kolo, h…o rovno, jak se to rýmuje. Kolo jelo rovno, rovno přes to h...o, kolo jelo rovno, jak se to rýmuje“
No my zas zalezli zpátky a měla jsem chuť vraždit! Kolem ohně se scházelo víc a víc lidí!
No a synek pokračoval:
„Hospoda, náves, lijavec, jak se to rýmuje. V hospodě se pije, na návsi pak blije, lijavec to smyje, jak se to rýmuje..“ No tahle píseň má moc slok! Aby si ten malej zmetek pamatoval Erbenovu Mateřídoušku, to neeee! Ale tohle mu šlo. Kolem ohně už lidičky neseděli, ale váleli se po zemi! Může se někdo divit, že jsme se vrátili do bufáče a dali si rum? Exhibice pokračovala, ale já raděj neposlouchala! Bývalák chtěl nastartovat auto a okamžitě odjet.
No nějak s pomocí rumu jsme to přestáli i gratulace ohledně malých umělců.
P.S. i tu Mateřídoušku se naučil, ale zhudebnil si jí.

dronty

(18lekninka18, 4. 5. 2008 15:38)

Nádherně se to čte. Opravdu, i když někdy veselo asi nebylo, ale to je život. Opravdu, moc hezké.

Taková.. III. pokračování

(dronty, 4. 5. 2008 13:35)

To nejlepší mě s nimi ještě čekalo. Jeli jsme totiž trolejbusem domů a oni na zastávce si začali hrát na takový, no…… „Mami, čím pojedem“ „Trolejbusem, hoši“ „Mamí, co je trolejbus?“ „To je veliké autíčko, které má tykadélka, kudy jde do toho autíčka proud, aby mohlo jeti“
Co čert nechtěl, jel trolej do vozovny a tykadélka měl stažená! „ Mamiiii, to není trolejbus?“
„ Je, hoši, je“ „ A kde má tykadélka?“ „ No má motor a jede na něj „A proč má tykadélka, když má motor?“ Uff, tahle romluva se odehrávala hlasitě na zastávce plné lidí! Ti koukali, že snad někde jsou kamery a že se natáčí nějaká kravinka!
V troleji to pokračovalo. „Mamííí, můžeme na ty křesílka si sednout?“ „Jistě hoši, ale jak přijde nějaká babička nebo dědeček, musíte je pustit sednout“ „A mamíííí, proč jsi strkala ten papírek tady do toho?“ (Štípala jsem lístky ve strojku). „No to musíme mít, kdyby přišl jeden pán, co se mu říká revizor, tak bysme museli dát korunky za pokutu“ Přistoupila starší paní. Oba vyskočili a hulákali: „ Paní, jste už babička? Naše maminka tady říkala, že máme pustit babičky sednout“.
No trolejbus byl taky uchechtanej, jeden pán nám na Borech řekl, že zapomněl i vystoupit!
Sice možná tohle písání je hloupost, ale my se tenkrát krásně bavili, jak malé děti, no. A pořád na to vzpomínáme, i když jeden z těch kluků se zabil. S tím druhým se občas potkám, kyž přijede do Plzně. Po přivítání se mě vždy zeptá: „ Pojedem s tykadýlkama?“ A pak se smějem jak blázni.
A život je hned hezčí, ne?

Taková normální rodinka III.

(dronty, 4. 5. 2008 13:34)

Taková normální rodinka III.
Tak prý mám také napsat něco o sobě. Já, taková tichá, zakřiknutá osoba! Tak se do toho pustím, aby každý viděl, že mám pravdu.
Asi před pěti lety mě navštívili dva kamarádi. Tak jsem řekla: „No počkejte, já vám ukážu, jak se žije v civilizaci!“
První byla na řadě plzeňská věž na kostele sv. Bartoloměje. Říkala jsem si, hned tam, pokud mám ještě sílu. Tak hurá!!!! No vyšlapat 360 schodů a tři žebříky…… Ale klucí byli mladí a přece se nenechám zahanbit! I kdybych duši měla vyplivnout! No z posledních sil jsem zdolala poslední žebřík. Šla jsem za dámu, vzala si šaty a boty na podpatku!!! Tak šly boty dolů, no. Vynadívali jsme se dosyta, je odtud krásný pohled až na Šumavu. No dolů to bylo horší než nahoru, ne? Nahoru jsem občas mohla i po čtyřech! Ale povedlo se bez úrazu.
A ještě do kostela se jít podívat a pak přes náměstí do muzea. Až na konci náměstí jsem si uvědomila, že na mě lidi hloupě koukají a že mě pálí nohy! Šla jsem totiž bosky, ztuhla jsem, že boty zůstaly na věži! Ale ne, klucí byli kamarídi a jeden měl boty v ruksáčku! I když mě nechali vyšlapat prvních asi 50 schodů!
No a pak muzeum, expozice zbraní. Koupila jsem vstupenky, baba mě vnutila rodinnou, že je lacinější. V expozici další baba, co kontrolovala vstupenky. A hned? „To jsou synové?“ No a bylo to! Klucí jí řekli, že vlastně ano, že mě adoptovali! Baba byla zvědavá, jak se adoptuje rodič! Takže klucí šli po expozici, já babu za zadkem a furt to chtěla vědět! Nedala pokoj a nedala. Tak jsem jí řekla, že si mě vyhlídli v blázinci a adoptovali mě. Ze zbraní jsem nic neměla.

Taková normální rodinka II.

(dronty, 1. 5. 2008 17:15)

Taková normální rodinka II.
Nedávno mě jeden při pokecu na cimře přivedl až na festivaly trampské a folk muziky. Nemohla jsem nevzpomenout, na ty nádherné časy! Chvaletický širák, Svojšický slunovrat.
Nádherné 3 dny plné muziky a dobrých lidí. Při 10 000-15 000 lidí nebyl jediný průšvih. Auto klidně odemčený, stan vedle a nikdy se nikomu nic neztratilo! A ta krása, když Brontosauři zpívali : „Budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen, jestli není žádný Bůh, tak nás vezme voda, vzduch a potom amen.“ A těch 10 000 to zpívalo s nima! Dodávám, že to bylo za komoušů.
No ale jenže….. Dětičky, ne? Copak dcera, ta byla u vytržení, seděla a poslouchala a zpívala. Ale to neštěstí, 6 let synek! Byla tam spousta dětí, takže si vždy někde hráli. Věděli jsme , že se jim nic nemůže stát. Člověk si šel pro pivo ke stánku, tam nějaké děcko: „ hele, mám žízeň“ no a co? Tak se mu koupila limonáda, ne? Prostě pohodová parta tisíců lidí.
Jednou jsem synka neviděla celé odpoledne. Myslela jsem, že ho to zmohlo a šel spát do stanu. Ouha!!! K večeru Véna Souček, moderátor Širáku, vyhlašoval:
„Je tu kluk, a vyžral stánek s klobásama! Ať si jej rodiče u stánku vyzvednou“. A já věděla, která bije! Synáček totiž miloval opékané klobásy! Šla jsem tedy ke stánku, ale synátor tam nebyl! A najednou slyším Součka: „ Kluk se našel, je tu se mnou a zdraví rodiče a prý má ještě hlad! Je prý z Plzně a v Plzni asi klobásy nemají, protože rodiče ho nutí jíst doma uvařený blafy!“ A teď ať si jde někdo pro tohle nadělení před zraky 10 000 lidí! No ale ty tisíce lidí nás odměnilo potleskem, když jsem ho na jevišti vyzvedávala.
Na můj dotaz, jestli měl tak velký hlad, že musel žebrat, řekl: „ Nojo, jenže já tam stál, někdo šel, tak jsem mu řekl, že mám chuť na klobásu a on mě jí koupil. Přece vás nebudu v tom davu hledat, ne!“
Pryč jsou ty krásné časy a já se ptám, proč vlastně? Lidi na sebe byli fajn, ne zloba, závist, zášť, nenávist! Takže skončím zase s Brontosaurama:
..“A to všechno proto jen, že pár pánů chce mít den bohatší králů,
pro všechna slova, co z nich jdou, hrabou pro kuličku svou, jen pro tu svou…“

Taková normální rodinka

(dronty, 25. 4. 2008 11:51)

O takové normální rodince.

V naší rodině se vyskytli dvě děti. Starší dcera a pak syn. O dceři někdy později, ta byla normální, až na to nošení zvířat domů, ale syn!!!Kolikrát jsem si říkala, že toho přinesl asi přežraný čáp! Kluk bezva, od mala trpěl na astma, takže trávil vždy měsíc doma a měsíc ve špitálech O. Tohle z něj udělalo asi, k jeho dobru, flegmatika. Nic ho nerozhází dodnes! Dokonce ani mé znalosti PC! Ať jsem říkala, co chtěla měl své „nojo, jenže…“ Seděl, měl psát úlohu a čuměl z okna! Já „ co děláš? Piš!“ A on? „ Nojo, jenže, hele na tom stromě sedí velkej ptát a lítá furt sem a tam…“
Naše dovolené vypadaly tak, že jsme prostě naložili nejnutnější do auta a namířili někam předek a jelo se. Jen po Česku! Žádná cizina. Děti spali v autě, my pod širákem. Večeře? Buřty, ohýnek nebo někde něco. Obědy taky tak nějak. Tak jsme se dostali až na Moravský kras. Toulali jsme se tam celý týden, dokonce jsme spali v takovém obyčejném kempu. A dokonce jsme Šla jsem jednou na aktiv. Třídní učitelka přišla a nějak se na mě smála! Já začala tušit…. Místo, jak jde dětem učení a co a jak, začala:
„Musím něco vyprávět……. Vyvolala jsem synka tady paní z přírodopisu, a dostal otázku: Vápenec. Vyřešil to! :Vápenec je, když….Nojo jenže, když jsme byli na Krasu, tam byla taková díra, kam ta baba hodila holku! Pak jsme jeli lodičkou. Byly tam krápníky, stalagnity,, stalaktity, stalagnáty. měli stan! Ne 3+1, ale takovýto na dvě hole. Paráda!
Nojo, jenže….. Celkem zajímavý. Kateřinská jeskyně taky. Tam se léčí děti. Nojo, ale nejkrásnější byly večery. Šli jsme s rodičema do hospody, i nějaký jídlo se vyskytlo.Návraty do kempu byly zajímavý.“
Já se pomalu potápěla pod škamnu. Rodiče se řehtali, paní učitelka taky! A nakonec řekla: „ no o vápenci jsem se do konce hodiny nedozvěděla nic, ale znám všechny hospody v Moravským krasu“
No a syn? Přírodopis za jedna!

Noční přepad

(dronty, 24. 4. 2008 22:10)

Dlouho jsem nepsala o svých zážitcích se zvířátky. Takže zase:
S vlčákem Jiskrou, o níž už jsem psala, jsem chodila do Svazarmu. Každý rok jsme měli jakési soustředění na stanovém táboře u Staňkova. Jelikož jsem tam byla sama holka, mohla jsem mít Jiskru ve stanu. Ale o tom to není. Byl to týden tuhého výcviku, jak nás, tak hafíků. A tak jednou také napadlo naše vedení, že nám pomohou svazarmovští parašutisté z Holýšova. Prosím, beru ale ne jako noční přepad! Paragání seskočili za tmy a my je měli jít s hafanama najít. Vyhnali nás do lesa jednotlivě! Já šla a šla, potmě, s malou baterkou. No samozřejmě, že jsem asi po 500 m nevěděla, kde jsem! A najednou vidím, jak se u stromu krčí postava. No postava! Já viděla záři z vajgla! Předpisově jsem zavelela „Stůj!“ No chudák ze sedu se vztyčil. Paragán, který také nevěděl, kde vlastně je! Jiskra cenila zuby, já husí kůži! No ale kdo chce na 16ti letý holce něco rozumného, ne? Má slova: „Jestli se hneš, pes tě zlikviduje“ toho 18ti letýho kluka asi roztřásla. Dokonce jsem mu odebrala pod dozorem Jiskry i číga! Co jsem asi měla kouřit já, ne? No nejsem bestie, občas jsem mu jednu dala, ale od stromu se nesměl hnout! Já plný gatě, on plný gatě! Ještěže se v červenci brzo rozednívá! Za svitu ranních červánků už jsem ho dovedla do tábora. Tam všichni na nohou, naši i holýšovští! Za odměnu byl pořádný grog, protože nám cvakaly nejn zuby, ale i jiná část těla!
No ale pak se s námi nějak holešovští nechtěli kamarádit, v dalších akcích. Asi nadměrná spotřeba grogu….. .
Ale bylo to krásné, bylo toho málo! Kluk mě říkal potom, že když mě viděl, že si myslel, že už má halucinace, protože zabloudil a asi hledal perníkovou chaloupku, ne?
No, co!!! Dodržela jsem pravidla výcviku, ne? Jen pak už Holýšovští svazarmovci nějak nechtěli s námi do akcí!!!! Bylo to tím, že nám museli dát těch grogů víc, nebo to bylo jinak……. Kdo ví……

Ještě jednou Portosek

(dronty, 12. 3. 2008 15:39)

Nedávno mě tak proskočila hlavou vzpomínka na toho 15ti kilového drobečka buldočka Portoska.
Jednou jsme šli, jako každý den, já a on na procházku do lesoparku. V tomto lesopraku žili v jedné chatrči dva bezdomovci. Ale jinak fajn mužský! Žádné žebrání, žádný krabicák. Patřili sice ke 4% menšině, ale snažili se vydělávat různými pracemi pro lidičky. Já jim občas přinesla pytlíkové polívky, a hodila s nimi řeč. Tam jsem vyslechla jejich příběhy a mohu říct, že ne každý se stal bezdomovcem svou vinnou.
Ale to by byl jiný příběh.
Takže jdeme s Portym, okolo kluků, když ti mě říkají, abych dál nechodila, že je tam jeden chlap, co před ženskýma rozepíná kabát a chlubí se svým "mužstvím".
No to mě říkat neměli!!! Šli jsme s Portym to mužství obhlídnout. A také ano! Jdeme, a najednou ze smrčků vyleze chlap, rozepne kabát a ukazuje rousinici! No větší to nebylo! Jak už jsem popisovala, buldočci trošku chrčí díky krátkému čeníšku. No a Porty zrovna chrčel. Nevím, možná to bylo tou rousnicí! Tak tak na toho chlapa koukám a říkám mu: "Hele, to se chlubíš, nebo si stěžuješ?. Neřvi, viděla jsem horší!" On tak radostně zaklimcal rousnicí a popošel blíže. No a já mu řekla: "Klíďo pojď, můj pesan ještě nejedl a tohle má ze všeho nejraděj, jen bude mít pořád hlad. Hele, jak chroptí, protože při představě tak malého sousta dostává vztek!" Chlap zastavil produkci, ani kabát nezapl a utíkal zpátky do smrků. Bezdomovecký klucí mě jistili z křoví a já je tam našla celý uřehtaný!
Protože Portoska moc dobře znali a věděli, že ten je jen na dobré masíčko a granulky!
Určitě by se ani nerozběhl, to bylo nad jeho síly a pod jeho úroveň!
A park byl na čas očištěn a babky nemusely mít strach z infarktu!

Matýsek

(dronty, 5. 3. 2008 16:13)

Jednou, zdá se mě to jako už v pravěku, když jsme žili u babičky na vsi, se nám zatoulal na podzim na sad malinký srneček. Ale opravdu malinký!!! Hned se s námi, dětmi, kamarádil! Žádný instinkt. Přivedli jsme ho až domů babičce. Pořád nám ožužlával prsty, babi říkala, že má hlad. Tak mu dala mléko z flašky. Srneček pil jak o život. Dali jsme mu jméno Matýsek. No zlatíčko, jen nešel vyhnat z kuchyně! My ze školy hned pádili domů s tlupou kamarádů a dováděli jsme s Matýskem. Jenže Matýsek pořád vyžadoval flašku. Tak přišla babi s dobrým nápadem! Narodilo se nám totiž telátko, a babi prostě vzala Matese a donesla k Plavce. Plavka napřed nedůvěřivě koukala na to nadělení, ale poklidně stála, když babi Matese strčila k vemínku. No a v kuchyni byl klid, protože Mates okupoval chlév. Nějak se s telátkem podělili o ty čtyři prameny, odkud teklo to dobroučký! No Matýsek zůstal celou zimu. Zanedlouho papal i seno. Z jara dokonce se pásl na trávě, ale začal být neklidný. Babi prohlásila, že je načase, aby šel ke svým. S velikým brekotem a spoustou slz jsme Matese odvedli do lesa. Jak viděl les, zablýsklo mu v těch krásných očičkách. Už to nebyl drobeček, ale krásnej srnčí chlap. Dostal od nás pusinku na čiuáček a nechali jsme ho tam. Ještě párkrát přišel na sad, ale už byl takový roztržitý. Nechtěl se ani mazlit.
Pak se dlouhý čas neobjevil. Asi za rok, potom, co jsme jej našli, jsme šli do lesa na tzv.chrastí. Najednou se objeví srnci!!!! Rodinka. Zůstali stát opodál, jen ten táta se přišel podívat zblízka, ale pohalidt se nenechal. Jen pořád otáčel hlavu k mámě a 2 srnčatům. Jako kdyby říkal: Hele, co jsem vyrobil!
Pak už jsme nikdy Matese neviděli, snad neskončil v srnčí svíčkový!

dnes o životě II.

(dronty, 26. 2. 2008 17:11)


Tak jsme žili krásné 2 roky. Jednoho dne se však Martin nevracel z práce. Nebral ani telefon. Když se už chýlilo k večeru, zavolala jsem jeho šéfovi, (nyní majiteli firmy), že nevím, co se děje. Dal mě typ, že Martin vyvážel hnůj tam a tam. Se sousedem jsem se tam rozjela. zároveň s námi tam přijel i majitel. Traktor otevřený, spuštěný motor, rádio hrálo, valník sklopený a Martin nikde! Hned mě napadlo, že se něco stalo! Věděla jsem, že Martin chtěl o víkendu valník opravit, že blblo sklápění. Pochopitelně valník neměl ani STK, tu ostatně neměl ani ten traktor. Začala jsem přehrnovat hnůj, i když mě to majitel zakázal, že se musí počkat na policii! Se sousedem jsme všaj přeházeli hnůj ručně a Martina našli dole, pod ním, udušeného. Nikdo na světě si snad neumí představit ten pocit, ten úlek, ten šok! Já pořád budu vidět Martina, jak leží na břiše pod 7 tunami hnoje! očistila jsem mu obličej od té kejdy a dala poslední pusu. Nikdo se nesnažil vyšetřit, co se přihodilo. Jen měl předsmrtně zlomený kotník. Asi se šel podívat, proč valník nesklápí, zlomil si nohu a chytil se sajtny a malý náraz stačil, aby se vše seypalo. Na pohřbu jsem proti vůli rodinky prosadila jeho zamilovanou "Až mě andělé zavolají k sobě". V domku mě nechala rodinka žít ještě rok, ale pak nastalo peklo a to takové, že jsem to já vzdala, i když nemám ve zvyku něco vzdávat. Ale hrozby upálením ukrajinskou mafií.... Vzala jsem Britu a Šmudlinu a odstěhovala se. Dokonce jsem měla a mám zakázaný přístup k jeho hrobu. Ani soud se nezajímal o finance, takže řádně platím úvěr za Martina, i když ráda! Dala byh snad vše, jen kdyby jsme zase mohli zasednout večer k písničkám nebo pozorovat hvězdy a Měsíc. Nebo najít staré statky, o které v pohraničí nebyla nouze a představovat si, jak tam lidé žili, jak se milovali a nenáviděli.
Život ale musí jít dál, i když to asi nikdy nezahojí tu ránu v dušičce.
Dnes jsme si ránu obnovila, známý jel do Mariánek a tak mě nabídl, abych jela s ním. Vysadil mě na hřbitově a já měla hodinu na to, být zase s Martinem. Po dvou letech. Vše jsem mu pověděla, pak pohladila studený kámen, otřela slzy, které Martin nikdy neměl rád.
Takže, Matýsku, víš, že jsem tam byla, a děkuji za všechno. Pokud existuje něco, určitě se sejdeme, ne? (Hele, už se nebojím pavouků!)
A Brita tě určitě posílá olíznutí čumáčku!
Papapa.

dnes o životě

(dronty, 26. 2. 2008 17:04)

Tak dnes jsem se rozhodla psát o životě. Ne zvířecím, ale lidském. Mé první manželství trvalo 10 let a prakticky nikdy manželstvím nebylo, i když z něj jsou dvě nádherné děti. Druhé trvalo jen týden. Manžel vyčetl dětem banány a měl půlhodiny na to, aby odešel z igelitkou z bytu. Třetí trvalo 23 let, bylo moc hezké. I když konec se nějak pokazil. hjsme se tedy oba, že si každý budeme žít po svém.
Měla jsem kamaráda, který chtěl na vsi otevřít hospůdku a obchod. Odjela jsem mu pomoci. Byl to kluk o dost mladší, ale po psychologickém hledisku snad starší než já. Stranil se dost lidí. Zavinila to výchova v rodině. Jako půlročního jej rodiče odložili k 60ti leté babičce, za 2 roky po něm tam přidali jednoho bráchu a za další 3 druhého. Babička ještě tehdy pracovala v JZD, takže žádná rodina! Pak jeho rodiče dostali do nájmu domek od Státního statku a tak se všichni sestěhovali, když bylo Martinovi 12 let. Ale zase byl ponechán sám sobě. Miloval přírodu. Vyučil se opravářem strojů a pracoval pro Státní statek. Když mu bylo 20 let, matka odešla 14 dní před Vánoci od rodiny se zbohatlickým emigrantem. Bráškové se také odstěhovali a Martin zůstal s tátou a s babičkou (z matčino strany) sám. Táta nevydržel napětí a umřel na leukémii. Martin se dál staral o stařenku, které už bylo skoro 90 let! Kdo tohle zažil, ví o čem je řeč. Martinova matka jí vždy navštívila v době výplaty důchodu, aby si stařenka přispěla na rakev! No za pět let po tátovi pochoval Martin i babičku. Pochopitelně, že na rakev nikdo nedal ani korunu! Vše musel zařídit sám. Při občasných návštěvách matky slyšel jen, že smrdí hnojem, aby šel dělat něco jiného! Ale Martinovi bylo na poli dobře! Byl sám bez lidí, které opravdu nemusel, ve své milované přírodě.
A pak jsem se mu do baráčku naverbovala já. Všechny finance jsem vložila do úprav a do zařízení obchodu a hospůdky. Moc jsme si s Martinem rozuměli! Stejná muzika-country, Kryl, Novák, Nohavica! Stejné zájmy-lezení po skalách či starých štolách, historie! Nebyly vyjímky, kdy jsme prostě v neděli sebrali starou škodovku a vyrazili někam. Na lezení nebo do štol. Martin znal krajinu jako své boty. Zažili jsme nádherné chvíle, napětí i srandu. Nebo jsme courali jen tak po lese a povídali si o životě. Večer jsme otevřeli lahvinku ferneta, poslouchali naší milovanou muziku i si zazpívali. Pamatuji, jak jednou bylo zatemění měsíce, my ve spacácích na zahradě a celou noc jsme tento jev pozorovali.
Martin své povolání miloval, tak jsem za ním občas došla na pole, jezdila s ním na traktoru a zase, písničky, povídání. Z Martina přestal být kluk, který se lidí ostýchal a bál. No jak to bývá, kamarádství přerostlo v lásku, ale ne v tom slova smyslu, spíše v důvěru, přátelství. Jeden žil pro toho druhého. Potřebovali jsme ještě úpravy na domku, už jsem tam utopila skoro milionek. Tak si Martin vzal úvěr a já ručila! No co, říkala jsem, je mladej, zaplatí to i když já už nebudu.

pastva

(dronty, 19. 2. 2008 22:55)

Jak už jsem tu psala, asi 3 roky jsme bydleli u babičky na vsi a pak jsme tam trávili každé prázdniny. Nádhera! Ráno jsem vyfasovala husy a pokud zrovna nebylo třeba, i kravku Plavku! A hurá pást na tzv. draha! To bylo území asi nikoho! Chodili jsme tam takhle všechny děti ze vsi!!! V kapse krajíc chleba se sádlem, nebo kus masa! Na drahách tekl potok, kde jsme chytali raky a ryby! Raci putovali zpátky, no a ryby končili na ohýnku! Na co škvarky?
A těch blbostí, co jsm, se navyváděli!!!! Od her až po rodeo na našich svěřených kravkách! Kdo nikdy neseděl na kravským hřbetě, nebude vědět, o čem je řeč! I dobře živená kravička má vystouplou páteř! No a seďte na ní!!!! Stejně říkám, že ty moje problémy s páteří souvisí těmihle rodei! Byla to krásná doba! Jak na kostele zvonilo klekání, věděli jsme, že je čas návratu!!!! Jenže!!!! Jak trefily husy samy domů, je záhada! Prostě se sebraly a šly!!! v houfu! Ve vsi se rozdělily a každá si našla ty svoje páníčky! A svoje vrátka! Jak to dokázaly, je záhada! My přihnali kravky hodinu po nich! Husy trefily, krávy ne!!!! A kdo donutí krávu, který se zrovna líbí v lese, jít domů! Když se to konečně podařilo, babička viděla plný vemínko, byla pohoda! To, že má Plavka ošoupaný hřbet a já modrou kosterč, to bylo jiný!!! Jenže ty ošoupaný hřbety měly všechny dojnice a modrou kostrč zase my všichni!!! A než byla večeře, bylo nutno podojit a nakrmit!!! Tak jsem asi v 10ti letech uměla dojit, protože ten chleba a ty pečený plotice, nic moc k jídlu! Nedavno jsem tu vísku navštívila a dali jsme s bývalými kamarády spicha v hospůdce! Prima!!!! Zpívaná až do rána! Ale stejně jsme se nedopátrali, jak ty naše husy trefily samy domů! Ale byla to nádhera! Nebyla telka, nebyly PC! Tak nám zbyly ty husy a kravičky! A nádherný vzpomínky na stopovačky, schovku, na loupeže ve třešňových alejích, na opékané houby na ohýnku! Jen doufám, že to už tehdy nebyly lysohlávky!
Babička se divila, že husy byly nazobaný a Plavka hladová. Nojo, rodeo je rodeo!
Pak jí vzaly Plavku do JZD a husy? No bylo peří a maso, ne?
Tak jen tak na okraj, kdo nezažil dětství u babiček na vsi, nebude vědět, o čem tu píši, ale nevadí!
Já i moji známý na to asi nezapomeneme!

otázka

(jana, 17. 2. 2008 17:21)

a co se stalo stím kocourke zrzkem a jak umrel tvuj prítel a jakého pejska ste si vzali z utulku??piste prosím odpoved na emile prodamorce@seznam.cz