Eva
Hned po škole zamířím k doktorovi, aby zjistil co mám s nohou. ,,Dobrovská,“ zavolá mě sestra. ,,Dobrý den,“ pozdravím pana doktora a dopajdám se ke stolečku. ,,Eva Dobrovská,“ oznámí sestra panu doktorovi. ,,Tak copak nás trápí slečno?“
,,No v tělocviku se mi trošku nepovedl skok přes švédské bedny.“ S usykáváním si vytáhnu nohavici. ,,To nic není,“ oznámí mi pan doktor, když mi nohu ohmatá. ,,Máte jí jenom naraženou. Mělo by to do rána přejít a pokud ne, zastavte se ještě tady.“ Mrštnost slona hadr, pomyslím si duchu.
S Adamem se srazím na schodech. ,,Čau ségra,“ kývne na mě a počká na mě u výtahu. ,,Zdar brácho,“ dopajdám se k výtahu. ,,Cos dělala?“ zajímá se. ,,Porazila jsem švédské bedny.“ Adam ten mrzák se začne řehtat, mám sto chutí ho zabít.
,,Evičko, co jsi dělala?“
,,Cvičila,“ zahučím, jelikož se mi to před mamkou nechce rozebírat. ,,Byla jsi s tím u doktora?“
,,Jo. A ten mi řekl, že je to jenom naražené.“ Otevřu si ledničku a zakousnu se do dobře vypadající hrušky. Vitamíny jsou holt třeba. Pak se natáhnu na gauč a nohu si podepřu o opěrku. A abych projevila dobrou vůli, vytáhnu si biologii, jelikož Mašková už dlouho topila dušičky na konci abecedy a tudíž budu hned druhá po Jirkovi Bohoušovi.
Večer nám u večeře mamka oznámí, že na pouť sjede veškeré příbuzenstvo. Adam to neponechá bez komentáře. ,,Kam je dáme? Pod most?“ hýknu smíchy div mí rýže nevyjde nosem. ,,Adame!“ vyletí taťka. ,,Evo!“ vydechne mamka šokovaně, když vidí jak v tom Adama podporuji. ,,Važte si toho, že se jim chce vážit takovou cestu. Hanka se na vás určitě těší.“
,,To mi na ní taky,“ odvětím ironicky. ,,To je dobře,“ tatík asi ironii v hlase nepostřehl ale Adam, který jo na mě mrká.
V šatně se srazím s Rosťou. ,,Ahoj,“ pozdraví mě. Schválně nepozdravím, aby viděl že mu to hned nezapomenu. Shodím boty a vyběhnu do třídy. ,,Ahoj Evi,“ vítá mě Veronika. ,,Ahoj Veru,“usměji se na ní a kecnu si na místo. Rosťa přijde do třídy, sotva si připraví, osloví mě. ,,Evo, ty se mnou nemluvíš?“ trhnu rameny. Mluvila bych, kdybys nebyl debil odpovím mu v duchu. ,,Vážení, mám tu pro vás tři nabídky kam můžeme letos na školní výlet.“ Projede námi vlna radosti a třídní pokračuje. ,,Buď do kempu v blízkosti hradu Pernštejn nebo Vranov nad Dyjí nebo Pálava. Do zítra se rozmyslete dejte mi vědět. Co vyhraje tam pojedeme.“ Čímž rozpoutá vášnivou debatu.

Posměšné hlasy jsou slyšet až do klučičí šatny. ,,No jo už se zase posmívají hrochovi,“ odvětí Kuba na mojí otázku co se tam děje. ,,Máš na mysli Evu?“
,,Jo, jiná tlustá tady není.“ Nejraději bych mu vyrazil všechny zuby.
Učitel Balcar nás rozdělí do dvou skupin holčičího a klučičího. A dá nám za úkol přeskakovat švédské bedny. Volá nás aby přeskakovali zároveň jedna holka a jeden kluk na stejné úrovni jako Eva tudíž jako čtvrtý. Když se na nás dostane řada. Prohodí Hynek. ,,Ta jí zboří.“ A nebyl daleko od pravdy. Eva je ke své lítosti opravdu porazí, všichni se rozesmějí. Já jsem se chtěl držet ale nevydržel jsem a rozesmál jsem se taky. Evě do očí vhrknou slzy. ,,Dobrovská, dobrý?“ stará se tělocvikář. ,,Jo to je dobrý, to bude jenom naražené.“ Balcar jí stejně pošle na lavičku.
Po tělocviku se jí snažím dohonit. ,,Evo, kam letíš. Počkej.“
,,Dej mi pokoj, myslela jsem. Že jsi jiný než tyhle puberťáci a teď ses ukázal, že ne. Nech mě žít.“ Než doběhnu k šatně Eva už sbíhá schody. Pak mě napadne bláznivý nápad. Nenápadně jsem se za ní plížil. Chtěl bych se jí nějak omluvit, nejsem stejný jako její spolužáci a spolužačky a chtěl bych jí to dokázat.
Eva zamířila do jednoho z panelových kotců na sídlišti Západní a ulice K.H. Máchy. Rychle si pročtu zvonky. Dobrovský Petr a Marie patro třetí. S pocitem dobře vykonané práce odeberu na náměstí a odtamtud nasednu na autobus a nechám se odvést do vedlejší vesnice Rejice.
,,Ahoj Rosťo, tak povídej jaký byl tvůj první den v nové škole?“ zajímá se mamka. ,,Docela dobrý. Někteří spolužáci jsou docela fajn ale jiní magoři jako na každé škole.“ Ovšem nedodám že těch magorů je tam většina a fajn tam jsou jenom Veronika s Evou. Ještě večer v posteli přemítám co dám Evě, abych si jí usmířil, přemýšlím dlouho do noci, nakonec se rozhodnu pro růže, ty má přece ráda každá holka. S pocitem jaká jsem hlavička usnu.
Zívám div si pusu neroztrhnu. ,,Mami, vždyť to nestihnu,“ bráním se, když mi mamka maže už druhý rohlík s paštikou. ,,Tak si ho vezmeš do autobusu,“ poradí mi. No to jsem rád. Malá sestra Adéla mě pozoruje se zájmem. ,,By mě zajímalo co na mě ty holky vidí,“ poznamenám s úsměvem. ,,Rostíku, jsi pěkný kluk. A po pěkných klucích se holky obvykle dívají.“ Všechny ne. Evě, přijdu stejný jako její spolužáci, stejně namyšlený ale já jí ukáži, že takový nejsem usmyslím si a vyrazím na autobus. Mamka, na mě povykuje, že jsem zapomněl rohlík ale já dělám, že neslyším. Hned v autobuse se rozhodnu jednat. Vystoupím na zastávce u školy a vyběhnu těch pár schodů do třídy.

Rostislav
Docela jsem se klepal, aby mě matikář nevyvolal, jelikož tenhle matikář mě zná z mojí staré školy ale naštěstí vyvolal Evu, nevím proč ale tahle holka mi je sympatická a to i přes její mohutnější postavu. Ta Pavla je sice hezká ale totálně blbá, prý aby se nepředváděla přede mnou. Kdybych jí ale pomohl na nohy, měli by řeči. Jak jsem si všiml kromě Veroniky jí nikdo nemusí. Chudák holka a teď stojí u tabule a neví si rady. ,,Hroch si neví rady,“ vysměje se Evě Františka. ,,Nech jí,“ projevím se. Všichni se po mě otočí a Eva se na mě vděčně usměje sotva jí matikář se čtyřkou vyžene do lavice. ,,Macháček, pojďte se ukázat, co jste si odnesl ze sportovního gymnázia.“ A kruci to jsem tušil, že jsem nezůstal zticha.
Do lavice si odnesu dvojku. Eva se na mě otočí. ,,Tys byl na sportovním gymplu?“
,,Jo ale měl jsem ve druháku nějaký potíže a tak po návratu z nemocnice mi doktor zakázal sportovat a tak se mi sen sesypal a já skončil u vás na soukromým gymplu.“
,,Aha. Není ti po svých spolužácích smutno?“
,,To víš že je. Po všech a nejvíc po holkách.“ Eva trošku posmutní. ,,Ale tady jsou hezčí holky,“ snažím se trapas zamluvit.

V pondělí máme první hodinu tělocvik a ten nepatří mezi předměty, které bych měla ráda. ,,Ahoj Evi,“ pozdraví mě Verča jediná kamarádka, která na mě díky mé postavě ještě nezanevřela Pavla s Frantou na mě pohlédnou opovržlivě. Pavla nahlas, abych jí slyšela řekne Frantě. ,,To by mě zajímalo čím se hrošice Eva předvede dneska,“ nejradši bych jí zabila, ranila mě na nejcitlivějším místě. ,,Kašli na ně,“ radí mi Veronika.
V češtině, právě když je zkoušený Tomáš, kdosi zaklepe na dveře a do třídy vejde zástupce ředitele Toman a přivede do třídy docela pěkného kluka. ,,Dobrý den nerad ruším paní kolegyně ale vedu vám nového žáka. Jmenuje se Rostislav Macháček.“ Sotva Toman zmizne ujme se slova Krabičková. ,,Rosťo, sedněte si třeba támhle do poslední lavice hned za Evu a Veroniku.“ Podívám se po Verče a hraně se kácím do mdlob, ovšem nějak to nechytám a skončím na podlaze. Pavle jsem hned v trnu. ,,Já se těšila, že se předvede v těláku a hroch se předvedl v češtině a ještě před tak pěkným klukem. Styď se Evičko.“ Třída se rozesměje a Rosťa s nimi. ,,Holubová, okamžitě se spolužačce omluvte,“ hodím po Páje vítězný úsměv. ,,Tak sorry Evo,“ zahučí. ,,Hele děvčata,“ osloví mě a Verču o přestávce Rosťa. ,,Nepůjčily by jste mi sešity, já bych si je skočil na vrátnici okopírovat.“ Veronika svoje sešity vytáhne a podá mu je. ,,Díky vílo, máš to u mě.“ Nosí nos nahoru. Debil ale pěkný debil.
V matice matikář Salus se ukáže jako neférový chlap. ,,Dobrovská, pojďte nám vysvětlit. Co to znamenají intervaly.“ Nejraději bych ho kopla do zadnice. Celou neděli jsem proležela v posteli s čajem, jelikož na rybách byla kosa.

Eva je milá sympatická holka, jen jí trápí jen jedna jediná věci, je totiž malinko při těle a stává se terčem posměchu. A ten přitvrdí, když do třídy přibude nový žák Rosťa. Jenže Rosťa plácá jen aby byl zajímavý a ve skutečnosti mu na Evě záleží víc než by mělo, všechno praskne ve chvíli, kdy Eva přijde o všechny kamarády a Rosťa k Evině nelibost jí hodí záchranné lano.

Eva
Nesnáším zvuk budíku obzvlášť když zazvoní v takovou nekřesťanskou hodinu v pět ráno, že já bloud vůbec souhlasila s taťkovým nápadem zajet si zarybařit. Prosmýknu se pokojem, jsem tichá jako myška abych neprobudila Adama. Jaká ironie sourozenci Eva a Adam naši si s námi fakt vyhráli.
V koupelně se s kritickým pohledem podívám do zrcadla. Jsi jak bečka, pomyslím si. ,,Evičko, pospěš si,“ zabuší táta na dveře koupelny. Rychle si vyčistím zuby, obleču si šusťákovou soupravu, nanosím pruty, podběráky a návnady do auta a otevřu dveře garáže. ,,Šikovná holka,“ pochválí mě tatík a už couvá z garáže, sotva zavřu dveře už si hovím na předním sedadle.
U rybníčku Prašivec, kdo ví z čeho to vzniklo už na nás čeká jiný vášnivý rybář Karel Jirků a přivítá nás pouze pokývnutím hlavy. ,,Tohle je Eva, moje dcera. Bude mi tu trošku pomáhat, jelikož je rybaření jejím koníčkem,“ pochlubí se táta. ,,Těší mě Evo, já jsem Karel,“ podám mu ruku ale neopovažuji se mu zatykat.
Po hodině mám rybaření plný kecy, jelikož jsme nic nechytili, raději si do uší pustím mp3 s najedu na výběr Dana Landy. Pořád lepší než poslouchat ty dva. V sedm to zabalí i ti dva a tak se v klidu můžeme vrátit domů.
Tam už nás čeká teplej čas a třešňová bublanina, popadnu hned dva kousky jsem nepoučitelná fakt., jako by mi ty posměšky od spolužáků nestačili ale já za to nemůžu, je to v genech a vyzáblé anorektičky se mi nelíbí. Anorektičky jako je třeba Pavla nebo Franta.

5.
Po večeři se všichni zdechneme, teda instruktoři a dva z vedoucích, převlečeme se do kostýmů a zmizneme na stanovišti, jen co se setmí už jsme natěšeni možná víc než ty děti, když se ke mně přiblíží vodník Viktor je to úplně super a čas čekání vyplníme líbáním. ,,Děti!“ zjevím se. ,,Tak ahoj vílo,“ rozloučí se se mnou Vik. ,,Ahoj vodníčku,“ kdo ví jestli se mu vodníčkem nevysmívám.
Ze mě děti psotník nedostanou, ale sotva zaslechnu křik od rybníka, kde je Vik, rozesměji se, Vik je vyděsil pořádně. Sotva přejdou poslední děti, dostane se těsně za mě a pěkně nepozorovaně mi položí ruku na pusu a já vykřiknu snad hůř než ty děti. ,,Soňo, ty jsi nějaká lekavá ti povím. Pak se políbíme a dráždíme se tak až se vyprovokujeme k milování, výkřiky tlumím v mechu. ,,Bylo to skvělý ale teď se budeme muset vrátit, nebo nás budou hledat.“
Je jim to stejně i tak divný ví to jediná Sylva, která se mě zeptá v posteli. ,,Jaký to bylo?“
,,Ty to víš? Pěkný.“
,,Došlo mi to, když jste se k sobě tak při volejbale měli a když jste nedorazili spolu s ostatníma. Soňo, přeji ti aby ti to s Vikem klaplo, protože se mi zdáš fajn holka.“
Ráno se narychlo sbalíme a můžeme vypadnout z tábora. Splním slib daný Danovi, před odjezdem. ,,Tati, počkej.“ Vyběhnu z auta a padnu Vikovi do náruče, kde se naposledy políbíme. ,,Měj se krásně Soňo a za rok zas jasný. Počítám s tebou, jelikož Marcela s Tomášem sem jezdí rok co rok.“
,,Přijedu slibuji,“ s tím se Vik smíří a já můžu odjed. Neubráním se slzám.
Myslím, že mamka, na mě poznala co mě tak rozhodilo. ,,Ty jsi zamilovaná viď?“ Němě přikývnu jen nedodám, že už nejsem panna na to se ale mamča neptala, tak nač jí zatěžovat maličkostmi.

Konec

Do stanu se dostaneme až ve dvě ráno a to ještě ne všichni, jelikož na Tomáše vyšla noční služba.něco kolem čtvrtý mě postihne akutní potřeba, chvilku váhám, jestli mám počkat ale potřeba zvítězí. Popadnu baterku a prosmýknu se paloukem směrem k budovám se záchodky. Když si odskočím a vracím do stanu kdosi za mnou funí. ,,Tome?!“ vyjeknu, když mi ten kdosi položí ruku na pusu. Je ve mně malá dušička, teď mě odtáhne do lesa a tam mě znásilní. Proboha pomozte mi někdo. ,,Soňo, neřvi to jse já,“ odpoví mi Viktorův hlas. ,,Ty..ty debile. Víš jak jsem se tě lekla,“ chci pokračovat ale Vik na nic nečeká a nedočkavě mě políbí. Prudce ho odstrčím a peláším do stanu. Debil, debil.
Ráno se mu ani nepodívám do očí, když pak připravujeme stezku, přitočí se ke mně. ,,V noci to bylo pěkný.“
,,Pro tebe určitě, mě se to nelíbilo ani trochu.“
,,Ale no tak Soňo, nebuď tak nedůtklivá, vždyť o nic nešlo.“
,,Ne?“
,,Ne a mám pocit, že už vím co je to jednostranná láska.“
,,Nepovídej,“ utahuji si z něj. ,,Nepovídej. Zamiloval jsem se Soňo, je to k neuvěření ale je to tak.“
,,Tak to té šťastné musím jít poblahopřát,“ ironizuji. ,,Tak utíkej do umývárky.“
,,Co tam zjevím se?“
,,Podívat se do zrcadla a tomu člověku v tom zrcadle poblahopřát.“ Teď mě dostal chlapec. Když se naše tváře přiblíží, tak se políbíme ale jinak než v noci, teď je to daleko vzrušivější

4.
Volejbal, který napadne Richarda děti proti vedoucím a instruktorům se hned ujme. No, abych to upřesnila jde spíš o tom, že vedoucí nás rozdělá do čtyř družstev a my budeme hrát mezi sebou. Kapitány jsou Viktor, Marcela, Richard a z dětí nejstarší Olina. Podle očekávání se začne rozdělovat. Dana si vezme Marcela stejně jako Tomáše a mě si vybere Vik. ,,Umíš to vůbec hrát?“ otáže se mě ještě než nastoupíme na plochu. ,,Pch,“ urazím se. ,,Samozřejmě.“
,,Promiň Soňo, nemyslel jsem to tak. Ale tobě to tak sluší, když se zlobíš,“ strčím do něj, on výpad nečeká a strhne mě sebou, zatímco ostatní se válejí smíchy. Viktor mi bez zahálení povídá. ,,Máš pěkný oči,“ nejprve zrudnu a pak mu bez ostychu pochválím havraní vlasy. ,,Díky, to mi ještě žádná holka neřekla.“ Ale pak už je čas jít na plac.
,,Mám,“ angažuje se Radka ale Jirka jí předběhne a odpinkne míč. Sotva se dostanu na podání chytnu největší trému, co když zkazím, ne nesmím Viktor by si mě pak vybral jako terč posměchu. Nadhodím a přesnou trefou ho pinknu soupeřům. Naší zajásají z Vikových úst čtu cosi jako uznání, jelikož se na podaní chystá brácha, jde do tuhého, protože pokud to zmastí, tak jsme v pytli. První podání skončí v síti a to se ještě Fanda snaží zasáhnout, druhý podání nedoputuje ani k sítí a to poslední se nevyvede vůbec brácha se do míče netrefí a my padáme hraně do mdlob, kdyby mě Vik nechytl skončila bych v písku. ,,Tak to jsme vážení nevychytali,“ oznámí nám Vik a já s ním souhlasím. ,,Promiň Viku,“ omlouvá se Danek. ,,To nic.“
,,Neštěstí ve hře štěstí v lásce,“ doplní Rik a my kdož víme o co jde se pobaveně rozesmějeme.
Jen co zaženeme rozverné děti do pelechů, pustíme se plánování bobříka odvahy. ,,Marcela měla předloni výborný nápady a vloni taky. Vymyslí to i letos?“ zajímá Richarda. ,,No už jsme to s holkami plánovaly. Soňa by si mohla střihnout vílu pomocnici, já Rusalku..“
,,Bacha na kameny, kloužou,“ pláchne Richard. Marcela se namíchne a Tomáš se Macíka zastane. ,,To nebylo zrovna fér jí to připomínat.“
,,Promiň Marcelo, pokračuj.“
,,V pohodě Riku, ale už mi to nepřipomínej. Petra divoženku a Sylva bude na startu,“ všechny nadšeně souhlasíme.

3.
Sotva nataháme moje a bráchovo zavazadlo do auta, tak zaberu sedadlo smrti a udělám na bráchu dlouhý nos. ,,Tak ti děkuji Soňo.“
,,Tak já ti ho nechám až pojedeme domů,“ líbím. ,,Tak jo,“ rozzáří se Danečkovi očička..
Naštěstí není tábor Smrčina daleko a my jsme tam coby dup. ,,Ahoj Dane,“ vítají se s ním. ,,Jitko, koukni kdo už přijel.“
,,No jo Danek. Čau.“ Jen ho nesnězte zahučím v duchu. ,,Danečku, co nám to děláš?“ zkroutí obličej Jitka. ,,Co dělám?“ nechápe. ,,Ty přece víš, jak na tom s tebou jsme a on si sebou přiveze svojí holku,.“ Mám co dělat, abych nezařvala smíchy, protože s těchto dvou nanynek mám dost. ,,To je Soňa moje sestra,“ představí mě Dan. ,,Tohle jsou Lucka a Jitka,“ podám si s nimi ruku a ony mě sjedou nenávistným pohledem. ,,Pojď Soni, představím ti zbytek,“ než se rozkoukám znám. Marcelu, Tomáše, Radka, Honzu, Petru, Sylvu, Týnu a Richarda. Ríša mě hned začne zaškolovat. ,,Soňo, jsi Soňa že jo?“ přikývnu. ,,Ty budeš tady s Radkem nám pomáhat při vymýšlení a uskutečňování her ju?“
,,Jasně.“
,,Výborně, tak teď se všichni pojďte mrknout na rozdělování do oddílů.
Každé dítě si z pytlíčku vylosuje jedno číslo. 1-4, vloni prý podle bráchy byli jen tři oddíly ale protože letos dosáhla i Marcela na vedoucí post, tak proto budou čtyři oddíly než se odporoučí Ríša a na jeho místo nastoupí Honza. Pak dostane každý z vedoucích také jedno číslo. Podívám se na Radka a ten na mě.“ V tu chvíli se Richard otočí a spatří posledního člena. ,,Viktore, hergot kde jsi?“
,,Promiň Ríšo, mě ujel spoj.“ Otočím se a moje oči se setkají s těmi Viktorovými a on se na mě usměje. ,,Soňo, tohle je Viktor, taky instruktor.“
,,Ahoj,“ podám mu ruku. ,,Ahoj,“ usměje se na mě a já cítím, že pomalu taji. ,,Takže děti s číslem 1 k Tomášovi.“ Nadšený jásot dětí se nese nad Smrčinou. ,,Děti s číslem 2 za Honzou.“ Jásot nevídaný. ,,Děti s číslem tři k Marcele.“Mezi nimi i náš Daniel. ,,No a děti s číslem 4 k Sylvě.“
Nechám se ubytovat u Marcely a Sylvy. ,,Ty Soňo, jak tě napadlo jít sem na brigádu?“ zajímá se Marcela. ,,No brácha mi to tady doporučil,“ přiznám. ,,Tvůj brácha je Daniel Štumar viď?“
,,No pokud vím má to v rodném listě a já taky teda ne Daniela ale Soňu.“ Sylva se rozesměje. ,,Tady si užiješ legrace Soňo až moc. Ríša je skvělý a vedoucí jsou správní cvoci viď Marcelo?“
,,Jo. Když jsem sem přijela poprvé byla jsem úplně vyjevená, pak jsem se zapojila, kdyby nebylo toho nešťastného uklouznutí, bylo by to fajn.“
,,Buď ráda, že bylo jinak bys teď byla bez Tomáše.“
,,To je fakt.“ Jak je tak poslouchám tak mám pocit, že sem dřív nebo později zapadnu taky. ,,Sylvi, co tady vlastně děláš ty? Když ne instruktorku ani vedoucího?“
,,Já jsem tady na výpomoc do kuchyně.“ Sotva si odložíme už jsme všichni volaní ven na jakési závody. Tedy děti ne my ale jdeme se dívat. Dřepneme si s Radkem, Viktorem a Sylvou na lavičky a čekáme co se bude dít. ,,Ty bydlíš Soňo, se Sylvou a Marcelou?“ zajímá se Radek. ,,Jo proč?“
,,Jen tak.“
Tomášův tým nakonec všechny porazí a my se můžeme vydat na večeři.Sylva mi kydne na talíř bramborovou kaši a druhý kuchařka mi k ní přihodí opečenou sekanou. Přisednu si ke klukům a když to Dan uvidí zakormidluje k nám. ,,Můžu?“ Když kluci svolí, tak si k nám přisedne.

,,Závidí co jiného, kašli na ně,“ radí mi dobrosrdečně Olča. Tak když vykašlat, tak vykašlat. Na ty tři rázem zapomenu v oblíbené cukrárně, kam to jdeme všichni oslavit. A když se sem nahrne ještě základka a dorazí obchodní akademie. Mají majitelé co dělat, aby se mohli ohánět. Dají do provozu zahrádku, abychom se všichni pohodlně vešli. Přinesou i židle a dneska si musí mnou ruce, když se tu sejde něco kolem 9000 studentů ze všech škol v Hradišti a do toho ještě ze základky jsem dorazili skoro všichni, kromě prvňáčků o ty se asi doma bojí, tak je nechtěli pustit, jak jinak, ještě by se od nás zkazili ale že už druháci můžou, to je mi záhada. ,,Čau ségra, ahoj Olino, Dominiko a Sabino, můžu si k vám přisednout?“ vtírá se Danek. ,,Jasně,“ svolí Olina. ,,tak co to bude?“ zajímá se Jirka s notýskem změnění k nepoznání. S bílou košilí, černými kalhotami, motýlkem a vestičkou s logem školy. Holky, probírají kluky, zatímco já s Danem tábor, na který jedu jako instruktor a on jako táborník. ,,Neboj ségra, při nejhorším pískneš a já ti přiběhnu na pomoc, pokud teda nebudu někde v terénu.“ Toho se nebojím do mé práce mě jistě zasvětí Richard zdejší vedoucí.
,,Doufá, že jste ten konec roku moc neoslavili?“ strachuje se máti, kouknu se na Dana a vidím jak mu cukají koutky, no v osmé třídě má co dělat. ,,Mami, v cukrárně tvrdý alkohol nepodávají a do hospody pařit nechodíme.“ Slovo zatím vynechám schválně, jelikož párkrát jsme tam s lidmi ze třídy byli a jak znám mamku, té by se nelíbili kdyby její děti byli místní opilci, což nejsme já, Dan a všichni ostatní dáváme přednost klidnému prostředí cukrárny U Brychtů, kam se vejdeme všechny školy, jelikož pan majitel se nechal inspirovat a koupil pár pozemků kolem své cukrárny a nechal nám zřídit zahrádku, která je v letních a jarních měsících obležená školáky, studenty, učni někdy i vysokoškoláky a o obzvlášť v pátky a soboty než objedou na koleje.
Dan mi nakoukne do otevřené cestovní tašky. ,,Co je ty se nabalíš?“
,,Přemýšlím co si sebou vezmu,“ vymluvím se. Nepřiznám se, že se mi vůbec nechce ale tak co. Těch čtrnáct dní zvládnu. Nakonec si tam hodím plavky, dva trika, dvoje krátké kalhoty, čtvery ponožky, dvoje podprsenky, čtrnáctery kalhotky. Zapnu tašku a jsem připravena. ,,Ty ještě nejsi?“ vykulím oči na Danovu prázdnou tašku. ,,Nevím co si vzít.“ Rozesměji se. ,,Ty už to snad máš?“
,,Jo.“ Dan zčervená a něco do tašky nahází.

2.
Zírám do skříně jak bacil do zkumavky a přemýšlím co si mám vzít v tento důležitý den na sebe. Konec školního roku je přece jenom významná událost a potká nás jen jednou do roka. Jak já závidím klukům, Dan si prostě vzal džíny černý a bílý triko, nakonec se rozhodnu pro světle růžové kalhoty a tyrkysové tričko.
Sotva vejdu do třídy už mám na svůj ohoz ovace od kluků bouřlivé od holek s výjimkou Olči, Sabči a Domči chladné. ,,Sluší ti to,“ usměje se na mě Aleš. ,,Díky,“ oplatím mu. Ale slepice typu Kristýna, Verča a Inka mi hýbly před vyučováním žlučí, šla jsem si na záchod a zaslechla tyhle tři kráčmery jak mě na záchodě pomlouvají. ,,Soňa to je ale kráva. Neví co by na sebe oblekla, aby se zalíbila těm naším blbečkům.“ No jo Inka je z Wall Street tak musí závidět. ,,Všimly jste si jak se na ní Aleš nemohl vynadívat, já vám říkám, že ty dva to dají ve druháku dohromady.“ Kristýno nebylo by to špatný ale Aleš není můj typ. ,,Holky, všimly, jste si jejích nových bot? To jsou normálně chůdy, já bych se na nich teda zabila. Ale viděly jste jak se nese.“ Ty dvě samozřejmě přisvědčují, pak melou cosi o tom jaká jsem nemožná, to už je i na mě moc. ,,Vy…Vy mrchy,“ dostanu ze sebe. ,,Hele holky, nezmizíme? Ono by se to chtělo rvát.“
,,Máš pravdu Veru, bereme roha.“
,,Stejně si na vás ve třídě došlápnu,“ zavolám.

Každý nemůže mít všechno hned, to ví i Soňa hrdinka naší povídky už dlouho čeká na lásku ve stylu Romea a Julie bez té hořké koncovky samozřejmě. To je jí splní o prázdninách jede totiž jako instruktor na tábor Smrčina, zde se potká se sympatickým Viktorem, kterému neřekne nikdo jinak než Vik.Soňa rozpoutá v táboře kolotoč nevídaných překvapení a hlavně svých nenaplněných přání. Tak jí přejme ať její zvoneček přání zvoní dlouho..


1.
Sotva zazvoní na poslední hodinu už se ženeme jako stádo domů, učitelé nás ani nezastavují, stejně by to v posledním školním týdnu nemělo cenu. Nikomu se totiž nechce ve třídě 1.B zůstávat dlouho, opustíme budovu soukromého gymnázia Hradiště a s úlevou si vydechneme teprve až na konci ulice Školní nejen, že je tu náš gympl, soustřeďuje se sem ještě učeliště, sportovní gympl, zdravotka, obchodka a státní gympl jen ekonomka je tuším někde u sídliště Vítězslava Nezvala.. ,,,Soni, jdeš s námi do cukrárny?“
,,Jasně, že se vůbec ptáš Olčo.“ Jako by mě neznali já a sladký to patří neodmyslitelně k sobě. Vejdeme do cukrárny U Brychtů. ,,Ahoj Táňo, copak Mára s Edit tu ještě nejsou?“
,,Nemyslíte spíš Jirku? Marek si to při frčí zase až o prázdninách.“
,,Tak promiň Jirka a Edita.“
,,Jirka je na výletě a Edita ve škole,“ zíráme jako spadlí z višně. ,,Učeliště a končí déle jak my, to mi nejde do hlavy,“ pokyvuje hlavou Aleš a my ostatní se k němu přidáme. Než dojíme a dopijeme první kolo Edita schváceně dorazí. ,,Čau Táňo, prosím tě nalij mi džus s vodkou nebo jí zabiji.“
,,Koho?“ zajímá se, jelikož nás všechny toto téma velice zajímá. ,,Frýdovou, dala mi basu za to že jsem neuměla dílo Fráni Šrámka ale Karla Jaromíra Erbena jsem mu odříkala celého i s básněmi z Kytice.“
,,Jo ty myslí u lavice dítě stálo z plna hrdla křičelo na tranzistor k tomu hrálo,“ chytí se pobavený Waldemar ze sportovního gymplu. ,,Nebo snad. Nepůjdu matičko k jezeru na prádlo se vám vyseru,“ doplním a cukrárna vybuchne smíchy. ,,Dobrý,“ ocení mě Ivan Waldemarův věrný kamarád, zatímco Lenka s Julií ponechají komentářů.
Domů přijdu jako první z rodiny. Čemuž se sama divím na základce přece končí dřív než u nás. A však nedělám si iluze, že by Dan, byl tak svědomitý, že by přilezl hned po škole domů. Ostatně já taky, vždyť jsem byla hodinu v cukrárně. ,,Ahoj ségra,“ překvapí mě brácha přiběhnutí vší dvě minuty po mě. ,,Čau Dane, co je?“ zeptám se ho vytočeně. ,,Nic Soňo, co by?“
,,Najdete to v OBI,“ doplním bráchu pobaveně a ten na mě zírá jak tele na nový vrata. ,,Co na mě tak vejráš?“
,,Netušil jsem jak jsou šestnáctileté holky vtipné,“ vysekne mi poklonu. ,,To díky. Hele, platí ta brigáda na Smrčině?“ změním téma. ,,Jo počítají tam s tebou,“ujistí mě. ,,To jsem fakt ráda, v srpnu bych ráda vyrazila s Olinou, Domčou a Sabčou na Pálavu se pořádně rozšopnout.“ Brácha se rozesměje. Já vím osmák a ví svoje, je mu jasný co budu s holkami čtrnáctí na Pálavě dělat. Chlastat co jiného. Haha než dorazí naši překvapíme je s Danem pudinkem. Takže ten skončí naprosto úžasně, protože jsme oba šikovný. Když pak Dan umyje nádobí a já ho utřu dostane se nám ještě větší než za uvařený pudink. No co, stejně jsme si to nádobí zašpinili sami nebo snad ne?

6..Odjezd z lázní
Skočím za holkami do bazénu a všechny čtyři se tam pořádně vyřádíme. S hrůzou si uvědomím, že kromě prvního dne jsem si na Šimona ani nevzpomněla, takže když se sejdeme ve společenské místnosti, abychom si poslechli kecy o tom jak se máme chovat jen co vylétneme z lázní atd. Smolím Šimonovi zprávičku. Ahoj milacku, promin ze jsem nenapsala driv nejak nebyl cas. Porad te miluji a moooc se mi po tobe styska. Uz se tesim az se zítra uvidime. Tvoje kočička Anetka. Vžuum a SMSka je poslaná. Jaképak je moje zjištění, když zjistím, že ten neznámý co si čte časopis zaštrachá v kapse a vytáhne k mému úžasu mobil, přečte si zprávu a roztáhne pusu do širokého úsměvu. Jako v mátohách se zvednu. ,,Šimone?“ oslovím ho. ,,Detektiv Kolombo jméno mé,“ představí se mi tím svým jemným hlasem. ,,Ty šibale, já se tu můžu utrápit a ty.“ Obejmu ho a on mě políbí, všichni se zvednou a začnou nám tleskat.
Než nám přijedou rodiče strávíme ty nejkrásnější chvíle spolu. ,,A proč jsi ty vůbec nepsal, když já jsem ti nepsala?“
,,Nechtěl jsem a pak neměla jsi výčitky svědomý?“
,,Měla a docela velký.“ Šimon mě vezme do náruče a přenese mě ke mně na pokoj, Eva tam není takže máme klid. ,,Anetko miláčku, byl jsem u babička a u dědy a zjišťoval jsem jak se k sobě chovali, když zjistili, že má děda cukrovku. Oba mi odpověděli tak jak jsem předpokládal. Snažili jeden druhému udělat radost a navzájem si pomáhali. A totéž bych já chtěl s tebou, pomáhat ti a podpořit tě kdykoliv to bude nutné.“ Do očí mi vhrknou slzy. ,,Šimone,“ padnu mu kolem krku. ,,Miluji tě!“ šeptám mu do ucha a tečou mi slzy štěstí. ,,Já tebe taky ty můj blázínku,“ usměje se a otře mi tváře.
Jen co dorazím domů už zase mizím ale ne za Šimonem ale za Ivanou.,,Dobrý den paní Tůmová je Ivana doma?“
,,Ahoj Aneto, není šla někam ven s Tomášem.“
,,S jakým Tomášem?“
,,Seznámila se s nějakým Tomášem, myslela jsem že to víš.“
,,Nevím, nebyla jsem tři týdny ve škole.“
No prosím Ivanka si randí, že se nepochlubila. Jake je rande? Ze ses ani nepochlubila. Bloumám se jen tak po městě načež se rozhodnu, že zajdu za Šimonem jsem v půlce cesty když mi pípne příchozí SMS. Cus Anet, sorry ale nebyl cas a pak ty stejne randivas se Simonkem tak co. No taky dobrá SMSka.
Když dorazím k nim,zarazím se při pohledu na Šimonovu rodinu, která nosí tašky, kufry do kufru Fabie. ,,Šimone!“ zakřičím. ,Anetko, co ty tady?“
,,Jdu za tebou. Vy někam jedete?“ zeptám se ale v necítím se nejlépe. ,,Jo,“ řekne smutně. ,,Stěhujeme se. Táta dostal práci v Brně.“ Kdyby mě včas nechytl sesypala bych se na zem. ,,Je mi to líto.“
,,Uvidíme se někdy?“
,,Mám tady babi s dědou, přemluvím naše, abychom sem někdy přijeli, vždycky ti dám předem vědět a domluvíme se.“ Obejmu ho, nechci ho pustit, líbáme se tak dlouho, dokud se neozve klakson a hlas Navrátila. ,,Šimone! Jak dlouho na tebe budeme čekat?“ Paní Hronová je soudnější. ,,Nech je Dušane, nevidíš jak je to sebralo oba.“ Hodím po paní pohled, který říká děkuji moc. Pak Šimon nasedne do auta a to se rozjede. Mávám mu tak dlouho dokud mi nezmizí z dohledu, pak si sednu na obrubník a rozbrečím se. Všechno je v háji, když mě naši poslali do lázní myslela, že mě o lásku připravili oni, takhle můžu říct, že mě o lásku připravila práce pana Hrona v Brně. Búú.
Konec

,,S cukrovkou,“ zavrčím. ,,Nemůžeš se chovat trošku slušně?“ chytá se mamka stropu. ,,Můžu…“mamka si oddechne a když dodám ztuhnou jí rysy. ,,Ale nebudu.“ Než se naději koupím od taťky pár facek i před jeho letitým přítelem. ,,Takhle se Aneto, s maminkou nemluví a už vůbec ne před cizími lidmi.“ Pak se zvednou a nechají mě napospas osudu. ,,Oznámení program bude večer ve společenské místnosti,“ oznámí mi pan Vlaštovička a já sebou prásknu na postel, vytáhnu mobil a napíši Šimonovi Jak to mam vydrzet, když se mi styska uz ted? Než mi odepíše pustím se do vybalování, pak mi v kapse zavibruje mobil. TAKY SE MI STYSKA A MOC. CHTEL BYCH BYT S TEBOU, JE TU DIVNA NUDA. Do pokoje nakoukne holka ho něco starší než jsem já. ,,Ahoj ty budeš Aneta viď?“
,,No v rodným listě ho mám napsaný,“ holka se zasměje, jako kdybych řekla nějaký vtip. ,,Já jsem Eva, budeme tu spolu bydlet.“ Tak to potěš koště. Božky jsme se zbavila a s Evou se budu handrkovat na pokoji. Ach jo Šimone, co děláme špatně?
Strčím si do kapsy mobil a vydám se ve společnosti Evy do společenské místnosti. ,,Dobrý večer pánové a slečny, vítám vás tady,“ oznámí nám pan Vlaštovička. Kouknu se na Evu, ta taky nevypadá zrovna nadšeně a když se rozhlédnu po místnosti jednoho kluka to vůbec nezajímá raději si čte, jakýsi časopis o autech, hned si získá moje sympatie. Vlaštovička mele a mele a při tom usínáme, zapřu se Evě o rameno a okamžitě usnu, když přestane kecat, my se s radostí zvedneme a odejdeme do svých pokojů.
Na snídani se dostavím s notným zíváním, kecnu si vedle Evy, Kláry a Moniky. Máznu si rohlík s máslem pokladu ho dietní šunkou. ,,Snad nedržíš dietu?“ podivují se holky, které si dají obyčejnou. ,,Musím jí držet,“ vzdechnu. ,,Jo a proč?“
,,Mám cukrovku.“
,,Jo aha.“po snídani si každá dojdeme na jednu bahenní koupel, pak do vířivek. Když pak holkám před obědem zmizím na pokoj, kde si musím píchnout dávku do pokoje vejde Eva. ,,Anet, ty bereš…?“
,,Inzulín ne drogy,“ odpovím jí. ,,Promiň.“
,,Nic se neděje, půjdeš se taky koupat do bazénu po polední siestě?“
,,Jo ráda.“

5..Odjezd do lázní
Raději se do školy vydám dřív, je abych s mamkou nemusela mluvit, je mi ze všeho na nic. ,,Ahoj Aneto,“ zdraví mě Iva. ,,Ahoj Iví,“ zahučím a tupě zírám do lavice. ,,Udělal ti někdo něco?“ zavrtím hlavou, to bys nepochopila i když jsi moje kamarádka.
Šimon, který se objeví ve dveřích to chápe, obejme mě a já se mu rozbrečím v náručí. ,,Neplakej Anetko, prosím.“ Konejší mě jako malou holku. ,,Šimone, co s námi bude?“
,,Zvládneš to a já taky. Pevně tomu věřím.“
,,Tohle ale nebude celý den ale tři týdny.“
,,Já vím, ochráním si tě na dálku.“ Usměji se a obejmu ho. Jak já ho miluji moc, moc. Nejraději bych ho nepustila a přibalila ho do batůžku jako talisman, jen to nejde.
,,Aneto, prosím tě netvař se jak vosí hnízdo, je to pro tvoje dobro.“ Pro moje dobro mě připravujete o lásku? S tupým výrazem si kecnu na zadní sedačku, zavřu oči a slzy nechám volně stékat. Proč všichni mají všechno co chtějí a mě o to naši právě teď připravili. Taťka prudce zabrzdí až vylítnu. ,,Co je?“
,,Jsme tady, vystupovat.“ Hm. Vylezu bez jakéhokoliv nadšení, ale ty lázně jsou překrásný ale mě si jimi nekoupíte. Že jste násilím odtrhli od Šimona vám nikdy nezapomenu. ,,Vida Burdovi s dcerou. Ahoj Marku, ruku líbám milostivá, ahoj Aneto.“ Vlezlíku. ,,Dobrý den,“ zahučím. ,,Nechal jsem vaší dceři nádherný a útulný pokojíček, bude se jí v něm líbit.“ To určitě! Odfrknu si v duchu. ,,Co jsi říkala?“ všimne si mamka. ,,Nic,“ neubráním se zrudnutí. ,,No proto.“ Pan Vlaštovička nelhal, je to fakt krásný pokojíček z výhledem do parku. ,,S čím, že tu vaše dcera je?“

,,Aneto?“ ozve se mi známý hlas ve chvíli, kdy se chystám spolužáků zeptat zda někdo nechce můj dnešní oběd. ,,Šimone?“ otočím a oči se mi rozzáří, vpadneme si do náruče. ,,Myslel jsme že tě nenajdu.“
,,Totéž jsme si myslela i já.“
,,To jste všechno krajináři?“
,,Kdepak. Malíři skla, krajináři a truhláři,“ odpovím mu. ,,Aha. Jsi tady jak bába na trhu. Děje se něco?“
,,Jo ve školní jídelně se stravovat nemůžu. Tak nabízím oběd.“
,,Dej ho mě,“ nabídne mi. ,,Po obědovce vrátit. Musím jí Satrapové odnést, aby nebyli řeči.“
Šimon přikývne a vyjde i s mojí kartičkou ze třídy, tak jsme se přece našli s blaženým úsměvem zasednu do lavice. ,,Kdo to byl?“ sesypou se na mě holky, jelikož se do třídy vnese Matějková jen se pousměji. ,,Burdová, vítám vás zpátky. Slyšela jsem o vás od paní učitelky třídní. Jak se cítíte?“
,,Nemůžu si stěžovat ale bývávalo lépe,“ pokrčím rameny. ,,To znám. Cukrovka je prevít mám muže a ten jí má.“ Chudák, polituji ho v duchu.
Domů to mám jen hop a skok. Jídlo, které mi mamka připravila si přihřeji v mikrovlné troubě a už si pochutnávám. Pak naberu směr zpátky směr škola a už o pouhé půl hodiny sedím zpátky vedle svých blízkých. Není divu, když mám školu vlastně přes ulici. Šimon mi donese kartu a společně jí doneseme paní Satrapové do kanceláře.
Po škole na mě solidárně počká a doprovodí mě domů ,,Anetko, ani nevíš jak jsi mi chyběla když jsem odjel a ty jsi tam musela ještě do večera čekat.“
,,Taky jsi mi chyběl Šimone, ta trapka Božena se mě vyptávala co mi je, když brečím. Tak jsem se raději zamkla na záchodě, jen abych měla klid.“ Obejme mě a políbí mě, není to žádný uspěchaný polibek jako v nemocnici ale opravdový, dlouhý, krásný. ,,Nikomu tě nedám jsi jenom moje. Miluji tě.“
,,Já tebe taky. V nemocnici jsem tě měla ráda jako kamaráda ale tenkrát v té společenské místnosti jsem si uvědomila, že jsem se do tebe zamilovala. Miluji tě Šimone a vždycky budu.“
O co byl návrat ze školy veselý, tím horší je návrat rodičů. Mamka má blažený výraz. ,,Aneto, zařídila jsem ti tří týdenní pobyt v lázních pro mládež s podobnými onemocněními.“ Takovouhle ránu pod pás si nezasloužím ani já ani Šimon. ,,Nemůžu zameškat,“ bráním se.,,To sice ne ale ty to doženeš jsi šikovná holka.“ Ať to zkouším jak chci mamce její šílený nápad nevymluvím. S očima plnýma slz napíši Šímovi zoufalou SMSku. Myslela jsem, ze jsem potkala lasku a mamka me o ni chce hned pripravit v sobotu odjizdim do lazni a vratim se za tri tydny. Tvoje Aneta. Než se naději mám tady odpověď. ANETKO, NEBLAZNI VSECHNO BUDE DOBRE. TRI TYDNY NAM UTECOU UVIDIS A TY BUDES OPET V MEM NARUCI LIBA TE SIMON PS ZÍTRA SI PROMLUVIME. Jeho klid bych chtěla mít, s těžkou hlavou usnu.

4..Zpátky ve škole
Ráno nesměle vkročím do třídy MK2. Přes všeobecný randál můj triumfální návrat zanikne. Navíc mě ještě bolí ranní dávka inzulínu, jak jsem chvátala. ,,Ahoj,“ břinkne mě do zad Tomáš asi jako odměna za moje vtipkování než jsem si šla lehnout do nemocnice. ,,Čau,“ vyheknu. Ivana se dovalí i s okopírovanými listy, s tím co jsem zameškala. ,,Díky Ivčo, vidím že jste se za těch čtrnáct dní činili.“
,,Jsou to šílenci. Všichni.“ Zkontroluji stav času a ještě zaťukám na vedoucí školní kuchyně paní Satrapovou. ,,Dobrý den,“ pozdravím jí. ,,Dobrý den, máte přání.“
,,Já vám jdu vrátit kartu a odhlásit si všechny obědy.“
,,Dnešní už vám neodhlásím ale zbývající ano. A copak tak najednou?“
,,Jsem skončila na dietě,“ povzdechnu si smutně. ,,Aha.“ Víc se v tom nepiplá což jsem jenom ráda. Vrátí mi stovku.

,,Ne,“ odpovím jí a doktorka mě propustí.
,,Co ti chtěla?“ zeptají se mě oba se zájmen. ,,To tě nemusí zajímat,“ obořím se na Božku. ,,Tak si představ, že já se dostanu domů až večer,“ začnu Šimonovi žalovat. ,,Neboj Anet, zvládneme to.“
,,Jo a jak, když ti končíš po obědě?“
,,Dáš mi svoje telefonní číslo?“ Přikývnu a nadiktuji mu devět číslic a on mě na oplátku dá svoje ,,Takhle to zvládneme. Navíc nebude to dlouho trvat a už si tě najdu ve škole,“ slibuje mi a já nemám nejmenší důvod mu nevěřit.
Pomůžu Šimonovi sbalit věci, doprovodím ho i s jeho rodiči k autu. ,,Tak se měj a ahoj ve škole,“ rozloučím se s ním. ,,Ty se taky měj a ať to do večera nějak vydržíš,“ přikývnu a když se auto rozjede mávám mu tak dlouho dokud mi nezmizí z očí, pak s těžkým srdcem dosednu na lavičku a rozbrečím se. ,,Tak a bude pokoj,“ libuje si pan Klopa. ,,Jste sobec,“ zařvu a vlétnu do pokoje, kde k smrti vyděsím Božku i její rodiče. ,,Co se vám stalo slečno?“ vyděsí se Božčin otec. ,,To nic,“ vymluvím se a zamknu se na záchodě.
,,Pane Klopa to odpoledne moc se omlouvám,“ omluvím se mu oři večeři.,Nic se neděje asi chápu jak vám bylo. Taky jsem měl deprese, když mi odvezli ženu do nemocnice a já byl celé dny sám a když jsem se dozvěděl, že jim při operaci zemřela, zhroutil se mi svět.“ Je mi ho líto, nemůže za to že je starý to budu jednou i já se Šimonem.
Sotva se vrátím na pokoj, sbalím si a vyčkávám příjezdu našich. ,,Aneto, už se nám po tobě stýskalo,“ obejme mě mamka a taťka se zatím chopí mých zavazadel a vyjdeme na chodbu. ,,Nashledanou Aneto, ať se vám daří,“ loučí se se mnou doktoři i sestřičky. ,,Děkuji. Nashledanou.“
Nasednu do auta a doma jsem coby dup.

3..Nový spolubydlící
Když se ráno vrátím se Šimonem ze snídaně, je na třetí posteli nějaká taška. Podívám se na něj a oba v duchu za úpíme, když se na záchodě spláchne objeví se v našem zorném úhlu. Holka, asi o rok mladší jak já. ,,Ahoj já jsem Božka, prý neměli jiný volný pokoj, doufám že jste rádi,“ no strašně odpovím jí ironicky v duchu. Iniciativy se chopí Šimon. ,,Ahoj já jsem Šimon a tohle je Aneta,“ představí nás a ironicky dodá. ,,My už jsme se na tebe těšili, už nám to bylo samotným smutno.“ Božka asi ironii nepostřehla, protože odpoví. ,,Tak to se mnou se tu nudit nebudete.“ Ale ty bez nás jo, když nás zítra pustí.
,,Co teď?“ nakopnu Šimona ve společenské místnosti. ,,To kdybych věděl Anet.“ Dneska už se na nás starší pacienti dívají jako na ty co se tady spolu líbali. Do místnosti vejde Božka a my dva se snažíme být menší a ještě menší. Což se nám nepovede, jelikož ta kráva, zamíří k našemu stolu. ,,Já jsem vás hledala po večeři na pokoji.“
,,Hele Boženko, zabav se sama a nech nás žít,“ zavrčím. ,,Tak promiň Aneto, nechtěla jsem tě naštvat.“ Stáhne se a přesedne si k jinému stolu Aby Šimon dodal váhu mých slov, zvedne sebe i mě a oba zmizíme než bys stačil říct švec.
Božka si nás ale najde všude. ,,Hej jako neblokujte tu koupelnu, já bych se taky ráda vysprchovala.“ Jo milá Boženko, to si budeš muset počkat a pěkně dlouho, protože my dva se kvůli tobě líbat nepřestaneme. Někdo zaklepe na dveře našeho pokoje. ,,Aneta Burdová se má dostavit k paní doktorce Navrátilové.“ Kruci co mi ta baba může chtít otočím zámkem. ,,Ať ti to dobře dopadne,“ popřeje mi Šimon a políbí mě pro štěstí. ,,Páni.“ Ty moc nečum. Dětem mladším patnácti let pořad nepřístupný,“ zahučí na ní Šimon a hupsne do postele.
,,Dobrý den paní doktorko, volala jste mě?“
,,Jistě posaďte se Aneto,“ vyhovím jí. ,,Nebudu tady řešit to co se děje ve společenské místnosti, ostatně je to vaše věc. Vaše a Šimona Hrona.“ To jsem skutečně ráda. ,,Volala jsem k vám domů, aby si pro vás zítra přijeli. No a vaši rodiče mi řekli, že si přijedou až tak v sedm večer, nevadí vám to doufám.“

Naši, kteří mě i s bráchou, babičkou a dědou navštíví jsou z mé zprávy nadšení. ,,My jsme Anetko, věděli že to zvládneš. To jenom máma plašila.“ Podívám se na Andreje a ten svým pohledem uhne. ,,Co je brácho?“ zeptám se ho nechápavě. ,,Nic ségra, nech to plavat, hlavně že mi naši nebudou každý pátek volat, abych se vrátil domů.“
,,Jsi sobec,“ osopím se na něj při odchodu. Na to už mi neodpoví.
,,Řekla jsi mu pravdu,“ pochválí mě Šimon večeře. ,,Já vím.“ Po večeři se oba přesuneme do společenský místnosti, kde je navzdory sedmé hodině večerní prázdno. ,,No jo vlastně ještě máme půl hodiny než jim začnou Televizní noviny,“ Šimon ke mně nachýlí své rty. ,,Nešiko,“ zkusím mu oponovat. ,,Jsi krásná.“ Jo? V županu, rozcuchaná, nemocná. Šimon na mé naléhání nedbá a oba se políbíme. Jeho rty jsou měkké ani se nesnaží dobývat se do mě jazykem. Pak se mi to začne líbit, obejmu ho a pootevřu ústa, aby mi do nich mohl vniknout jazykem. ,,Ehm,“ ozve se za námi a já od Šimona prudce odskočím a podívám se do tváře tomu, kdo nás vyrušil a už to vím nerudný důchodce pan Klopa. ,,Tyhle mladí nemají vychování. On jí tady olizuje jako kost a jí se to snad líbí,“ postěžuje si svému sousedovi panu Rouskovi . Než se ti dva začnou rozohňovat nad nevychovanou mládeží, bereme kramle do našeho pokoje, kde nikdo není a nikdo nás tam nebude vyrušovat, takže v horké chvilce pokračujeme tam. Já jsem zamilovaná a hodně. Zamilovaná!!!